Do Otavala

Poprvé do Jižní Ameriky - tentokrát ve třech. Michal se chystal na podzimní na trek do Himalájí. Start cesty do Ekvádoru doprovázely tradiční problémy s odletem. Začátek prázdnin a nedělní polední špička zapřičinila, že jsme do Madridu odletěli s více než dvouhodinovým zpožděním. I tak dlouhou čekací dobu na let z Madridu do Quita jsme si zkrátily v hlavním městě Španělska pozdně odpolední prohlídkou okolí zastávky metra Nuevos Ministerios. Noční let (11,5 hodiny) do Ekvádoru už proběhl v pohodě.

Všechny bágly také dorazily, takže nebyl problém si dát snídani. Po očku jsme sledovali, jestli se náhodou už někdo neobjeví v kanceláři firmy Budget, kde jsme měli rezervované půjčení auta na sedmou hodinu. To že si zástupce firmy protáhl víkend o více než hodinu, tak to asi patří k místnímu folkloru, ale to že nám nechtěl uznat pojištění zaplacené při rezervaci už nám vadilo o dost víc. Nakonec jsme si prosadili svou a konečně se stali pány Chevroletu Sail (takovej náš ochuzenější Rapid).

Počasí vypadalo úplně neuvěřitelně a od letiště byly nádherně vidět všechny okolní hory. Na jihu byla dokonce vidět sopka Cotopaxi, kam nás cesta ještě měla zavést. My jsme si to ale zamířili na sever do asi hodinku vzdáleného města Otavalo. Na oběd jsme zastavili v malé hospůdce pro místňáky, kde nás jídlo s pitím i dezertem na závěr vyšlo pro všechny tři na 7 dolarů.

Krásné počasí jsme využili k výletu ke kráterovému jezeru Cuicocha. Samotné jezero leží v nadmořské výšce 3200 m.n.m. a okolní stěny krátery jsou místy až 300 metrů vysoké. Nad hladinu jezera se vynořují 2 ostrovy. Kolem jezera vede vyšlapaná cestička. My jsme zvolili cestu proti směru hodinových ručiček. Kluci mi to připomínají ještě teď. "Aklimatizační" 15 ti kilometrová procházka místy ve výšce 3500 m.n.m. nám totiž dala pořádně zabrat. Poprvé jsem také vyzkoušel novinku - natočit pár záběrů z dronu. S ubývajícím světlem se také začala nad jezerem objevovat pěkně hustá mlha. Zpátky do Otavala jsme se dostali už za tmy a chviličku jsme kufrovali, než se nám podařilo najít adresu ubytování.

Pan domácí, který nás už netrpělivě očekával, nám rychle připravil kuřecí plátek s bramborami. Nejvíc nám ale chutnal domácí džusík. Sprchu jsme vyřešili rychle - teplá rozhodně nebyla. Spát jsme šli celkem brzo, protože ráno nás čekal přesun do rezervace El Ángel, která se nachází až na kolumbijské hranici.