Cotopaxi

Z ptačího ráje jsme zamířili zpátky do hor. Byla neděle - hrálo se finále MS ve fotbale a my vyrazili brzy ráno tak, abychom ho někde u oběda mohli sledovat. Tentokrát jsme přes Quito projeli poměrně rychle, takže jsem v pohodě dorazili na okraj národního parku Cotopaxi. Oběd i fotbálek jsme si vychutnali ve vesnici Machachi. Dalších 20 km bylo další prověrkou pro našeho sedana - panamerická dálnice se totiž změnila v pěknou hopsačku po štěrku. Všechno dopadlo dobře a situace se ještě zlepšila po příjezdu na ubytko Hacienda Los Mortiños. Nachází se necelé 2 kilásky od brány do parku. To byla fakt paráda... 

Celému parku dominuje jedna z nejvyšších aktivních sopek světa Cotopaxi (5897 m.n.m.). Odpolko jsme už neměli moc času, ale přeci jenom jsme zajeli dovnitř parku na lehký průzkum. Počasí sice pod parkem vypadalo naprosto bezchybně, ale na úpatí sopky pořádně foukalo a i samotný vrchol byl neustále zachumlaný do peřiny z mraků. Večer jsme vyzkoušeli místní pivko. Rozhodli jsme se v této nadmořské výšce pořádně dodržovat pitný režim a to tak, že v 9 hodin večer nebylo co pít :-).

Ráno před svítáním jsem měl domluvené půjčení kola. Chtěl jsem zkusit vyfotit sopku z nějakého pěkného místa při východu slunce. V nadmořské výšce 3700 m.n.m. byla docela slušná zima, ale to jsem ještě netušil, co se mnou udělá pár menších kopečků při šlapání. Málem mi shořeli plíce. Asi po kilometru šlo kolo do vřesoviště a já se vydal na nejbližší slušnou vyhlídku pěšky.

Zpátky po focení už to na kole docela šlo - bylo to z kopce :-). Se snídaní jsme nespěchali a vychutnávali si pohledy z prosklené terasy haciendy. Cotopaxi je neuvěřitelně fotogenická a já se jí pokoušel fotit s koňmi, kteří se v jejím okolí volně potulují. Nepřítel vítr si se mnou ošklivě pohrával, protože když už jsem našel hezkou kompozici, tak mi několikrát ulétla čepice a kluci se náramně bavili, jak ji místo focení lovím.

Po obědě jsme pro změnu šli hledat vodopády, místo kterých jsme našli pouze menší kaskádky. 

Na závěr jsme ještě zajeli k laguně Limpiopungo - tady byly asi nejlepší podmínky na focení při zapadajícím slunci. 

Vyfotil jsme si tady i karančo jižní. Večer už byl bar daleko lépe zásoben, takže nám ke štěstí vůbec nic nechybělo.